Result
C. D. PAYNE MLÁDÍ V HAJZLU DENÍK MLADŠÍHO BRATRA NICKA TWISPA KNIHA ŠESTÁ BRNO / 2009 © C. D. Payne, 2006 Translation © Tamara Váňová, 2006 Cover Illustration © Jiří Mičkal, 2006 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2006 ISBN 80–7217–453–3 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7217-849-0 (epub) ISBN 978-80-7217-964-0 (mobi) ČERVEN SOBOTA, 18. ČERVNA Právě je u nás na návštěvě Tyler Twisp. U nás, to znamená v našem bezútěšným čtyřmetrovým karavanu, kde žiju uprostřed nevadský pustiny s bábinou Wescottovou. Tyler to tady ve Winnemucce zbožňuje stejnou měrou, jako já to tu nesnáším. Určitě to pramení i z toho, že on je mohutná korba, která každý tři dny sežere tolik, co váží, kdežto já jsem intelektuál muší váhy s vybranýma chutěma a duchovníma aspiracema. Je to k nevíře, že mýmu svalnatýmu bratranci je teprv patnáct, kdežto já — pouhej stín v jeho šlépějích — oslavím v prosinci šestnáctý narozeniny. No, popravdě řečeno, jsem vlastně spíš jeho strýc, jelikož se narodil mý nevlastní ségře Joannii, ale připadá mi trochu nepatřičný mít synovce dvakrát tak velkýho, než jsem já sám, a tak se raději považujeme za bratrance. Nevada se pyšní tím, že je tím nejliduprázdnějším státem USA. Tak například Winnemucca se nachází 264 kiláků východně od Rena a 565 kiláků západně od Salt Lake City. A mezitím se rozkládají hrozivě rozlezlý prostory plný hlušiny a vyzáblýho pelyňku. Ráj na zemi leda tak pro zajíce, ale nepřekonatelnej problém pro jakoukoli vyšší formu života, než je káně. Kdyby nebylo internetu, mozek by mi už dávno vyschl a odumřel. Winnemuccu považuje za svůj domov skoro osm tisíc buranů, zatímco populace New Yorku převyšuje osm milionů. Podle zákona pravděpodobnosti jsem měl víc než tisícinásobnou šanci žít v onom supervelkoměstě než hnít v týhle bohem zapomenutý díře. A bingo! Navzdory veškerý nepravděpodobnosti tady tvrdnu v obytným karavanu, kterej je ke všemu ještě zaparkovanej mimo území města, oblíkanej chodím v hadrech ze sekáče, nemám do čeho ani do koho píchnout, holka v dohledu žádná, není kam jít a mý veškerý jmění činí 4 doláče 35 centů. Zatímco můj urostlej bráchanec — nadšenej milovník čistýho vzduchu a namáhavých cyklistických tras — si to užívá v přelidněným a zasmogovaným L. A. To mi od života připadá jako očividná nespravedlnost. Teď musím na chvíli psaní nechat. Tyler si chce jít do školy nastřílet pár košů. Škoda že nemám kvér. To bych mu ukázal, jak skuteční chlapi střílejí koše. NEDĚLE, 19. ČERVNA Den otců Uf, pěkná votrava. Bábina Wescottová mě přinutila zatelefonovat tatovi, z čehož nikdy nekouká nic příjemnýho. Je to děsnej mrzout. Jako bych já mohl za to, že mu tam kdesi v Oaklandu moje matka ustřelila kus genitálií? Jó, tak to vypadá, když se naplní ty nejhorší představy a úzkosti kastračního komplexu. Můj tata nikdy nebyl citově zrovna vřelej, ale od tý doby, co jsem začal mutovat, je ještě odtažitější. Tvrdí, že mluvím jako můj nevlastní brácha Nick — a tomu teda nemůže ani přijít na jméno. Netuším proč. Bábina se na téma poměrů v naší rodině nechce šířit. Říká jen, že co bylo, bylo. Když jsem zavolal, tata se naštěstí zrovna chystal do práce, takže náš nesouvislej rozhovor byl milosrdně krátkej. Pracuje jako sekuriťák v jednom indiánským kasinu v Kalifornii kousek od Clear Lake. Zeptal se mě, jak se mám; odpověděl sem, že „nic moc“. Na otázku, jak se má, řekl, že „jako obvykle“. Zeptal jsem se ho, jestli dostal mý přání; řekl, že si pro poštu chodí jednou za měsíc. Zeptal jsem se ho, jestli přijede; řekl, že „možná na Vánoce, ale ať se na to moc netěším“ (jako kdybych neměl nic lepšího na práci, než se toužebně třepat na toho chcípáka, jehož alimenty se objevují s pravidelností Halleyovy komety). Zavěsil jsem a předal upocený sluchátko Tylerovi, který si pak tři čtvrtě hodiny vesele poklábosil se svým taťkou v Los Angeles a skončil se slovy: „Mám tě moc rád, tati.“ Dost neuvěřitelný, zvlášť když vememe v úvahu, že mluvil se svým nevlastním otcem. Možná v tom to je. Co když děcka můžou mít srdečnej a láskyplnej vztah s otcem jen tehdy, když s ním nejsou spřízněný? Tyler, stejně jako všichni Twispové, je strašně soutěživej typ. Dnes probíhá už druhej den prvního ročníku soutěže Ptákohoňka Wescott versus Twisp. V každou celou se odebereme za zrezavělou boudu v zadní části parkoviště a honíme kdo s koho. První, kterýmu se nepostaví nebo nevyloudí ani kapku, prohrává. Zatím je to celkem nerozhodný, až (bohužel) na tu velikost. V tomto ohledu Tylerovi zoufale závidím. Ten jeho je fakt dělo. Neustále do něj hučím a snažím se ho přesv